Soubor baletu Národního divadla moravskoslezského

ALL THAT JAZZ, ROCK, BLUES
Premiere: 02.11.2017
Choreographer: Johan Inger - Itzik Galili - Regina Hofmanová

Team

Choreografie: Regina Hofmanová - Johan Inger - Itzik Galili

Hudba: Ástor Piazzolla - Tom Waits - Pérez Prado

Světelný design: Daniel Tesař - Peter Lundin - Itzik Galili

Světelná realizace: Daniel Tesař

Performance description

Taneční inscenace All That Jazz, Rock, Blues je působivou fúzí hudebních stylů, v níž se uplatňují různorodé taneční techniky často spojené s akrobatickými prvky. Jednotlivé části inscenace nás zavedou do různých dob a míst, mnohdy exotických, a nikde nechybí dráždivost mimořádného smyslového zážitku příznačná pro živý moderní tanec.

Choreografie Itzika Galiliho O Balcão de Amor připomene nástup kubánského mamba a hudbu Péreze Prada, který je dodnes označován za krále tohoto žánru.

„Některé věci, s nimiž se jako dospělí setkáváme, nás zdánlivě triviálními drobnostmi navracejí do mládí a jeho nadějí,“ napsal Galili po své návštěvě Kuby, kde se setkával s Pradovou hudbou a odkud čerpal inspiraci k vytvoření díla plného jiskřivé komediálnosti, vtipu, přirozené sexuality i půvabných absurdit.

V choreografii Johana Ingera Rain Dogs zazní charakteristický hlas Toma Waitse, jehož šansony a blues mají někdy až industriální zvuk. Ležérnost jazzu a drsný, melancholický hlas legendárního zpěváka vytváří na pozadí děje široký a emocemi nabitý hudební prostor. „Písně Toma Waitse vypravují hmatatelné příběhy. Konkrétní situace jsem tedy mohl vytvořit i na základě příběhů z těchto písní, víc mě ale přitahovala myšlenka udělat obsah trochu abstraktnější a tím – myslím si – se tématu písně v jeho podstatě ještě více přiblížit,“ prozradil o způsobu, jak pracuje s Waitsovou hudbou, choreograf Inger.

Inscenaci nechybí ani rockový zvuk a dostane se i na tango argentinského hráče na bandoneon Ástora Piazzolly, jež se stalo inspirací pro choreografii Après rasage Reginy Hofmanové.

Přítomnost tohoto zdánlivě odtažitého žánru, jemuž Ástor Piazzolla kdysi dokázal vtisknout novou živou podobu, když se tango už zdálo téměř vytlačeno swingem a rock’n’rollem, podporuje nejen téma samotné choreografie, ale i hudební dramaturgii celého večera postavenou na představě vnitřní spřízněnosti různorodých podob taneční hudby a vyjádřenou názvem inscenace.

„Argentinské tango je tanec opředený celou řadou mýtů a stereotypů, mezi které patří neutuchající vášeň, touha, rudá růže mezi zuby. Podobné stereotypy existují všude kolem nás a já se snažím podívat se na ně i na tango trochu jinou optikou. Choreografie Après rasage vypovídá nejen o stereotypech, ale také se zaměřuje především na muže, mužství a různé aspekty mužnosti, které nám někdy přijdou legrační, někdy nás znepokojují, někdy nám přinášejí pocit jistoty. Zeptejme se, proč to tak je? A především proč často nejsme schopni číst mezi řádky...", o své choreografii vypovídá Regina Hofmanová.

TŘI MUŠKETÝŘI
Premiere: 23.03.2017
Choreographer: Paul Chalmer

Team

Choreografie: Paul Chalmer

Hudba: Jan Kučera

Libreto: Paul Chalmer, Wiebke Hüster

Scéna ( koncept, design): Paul Chalmer

Kostýmy: Anna Kontek

Scénografická projekce /video: Jan Fuksa, Martin Svobodník

Světelný design: Tomáš Morávek

Performance description

Tvůrci baletů si pro svá díla s oblibou vybírají romantické příběhy, v nichž se hrdinové prožívající osudové lásky potýkají s nepřátelstvím, zradou a intrikami. To všechno v plné míře nabízí klasický Dumasův román. Není proto divu, že také v ostravském divadle už se tento slavný příběh dočkal v roce 1988 prvního zpracování. Pro současnou baletní inscenaci Tři mušketýři si její tvůrci připravili zcela novou hudbu a také choreografie a výprava kanadského autora Paula Chalmera je nová a vytvořená pro naše divadlo. Nicméně typem zpracování látky se inscenátoři vědomě navrací k nostalgické atmosféře slavného romantického příběhu a jeho doby.

DVA SVĚTY/JEDEN SVĚT
Premiere: 17.11.2016
Choreographer: Ohan Naharin - Jiří Kylián - Itzik Galili

Team

Choreografie: Ohad Naharin - Jiří Kylián - Itzik Galili

Kostýmy: Alla Eizenberg - Joke Visser - Natasja Lansen

Světelný design: Ohad Naharin - Kees Tjebbes - Itzik Galili

Světelná realizace: Tomáš Morávek, Stanislav Dvořák

Asistent choreografie: Roslyn Anderson - Elisabeth Gibiat - Adi Salant

Performance description

Výjimečnost inscenace spočívá ve spojení světově uznávaných tvůrců Jiřího Kyliána, Ohada Naharina a Itzika Galiliho, kteří ve složeném večeru každý svým vlastním a neopakovatelným způsobem naznačují rozmanité směry vývoje současného baletu. V podtitulu inscenace využíváme všeobecně známý genderový piktogram, který snad s trochou humorného odstupu odkazuje k biologickému prazákladu onoho věčně inspirativního vztahu lidského spojení–nespojení mezi mužem a ženou.

Itzik Galili: SUB je choreografií pro 7 mužů, jejíž působivost dokonale ladí s rostoucí silou vůle a rytmickou komplexností skladby Weather One od Michaela Gordona. Tématem je vše nepopsatelné, co „máme na jazyku“, a přesto to nelze vyjádřit slovy. Pocit na vlastní kůži, ve svalech a šlachách, v míze: co vlastně cítíme? Nenalézáme slova; ten pocit je téměř neuchopitelný, a přesto existuje, nelze jej popřít. Jste v realitě beze slov a snažíte se získat odstup, abyste lépe viděli. Jakoby v mlze se objevují stále nové obrazy, zdá se, že je možné je popsat, ale pouze novým, dosud neexistujícím slovem. A pak vše mizí.

B/olero v choreografii Ohada Naharina je ukázkou hravého ženského duetu. Tak jako Kylián ve Falling Angels cítí potřebu dát přednost tanci, Ohad Naharin využívá ve své choreografii nekonečné zvukové možnosti syntetizátoru v interpretaci Isaa Tomity v transpozici Ravelovy skladby.

„Viděl jsem syntetizátor na přebalu desky, která ležela hned za deskou Bacha. Poprvé jsem si uvědomil, že syntetizátor není jen nástroj využívající existujících zvuků, ale nový nástroj či prostředek s nekonečnou možností tvoření zvuků nových.“ Isao Tomita, 1977

Falling Angels v choreografii českého choreografa Jiřího Kyliána je ženským protipólem choreografie SUB a vůdčí emocí je zde vzrušující a přímý let osmi tanečnic. Kyliánova choreografie je fascinována Reichovým minimalismem, který dovedl metodu fázování až na samou hranici lidských technických možností. Hudba Steva Reicha vytváří půdu, ze které může choreografie růst zcela nezávisle a zdůraznit tanec jako takový.

„Falling Angels je choreografií pro osm žen, která byla koncipována jako poněkud odlehčená pocta tanečnicím. Osm žen od začátku do konce skladby neopustí jeviště. Jejich vzájemná závislost a zároveň přání, aby se z ní vymanily, jsou patrné v celé kompozici. Falling Angels vypráví o tanečnicích a umění interpretace, o eleganci, úzkosti, zranitelnosti, komplexech méněcennosti a humoru. Je symbolem sporu mezi sounáležitostí a nezávislostí, dilematem, které doprovází každého z nás od kolébky do hrobu.“ Jiří Kylián, 2008