Proklínání

Anotace

Skupina Envoi o své práci říká: „Považujeme všechny divadelní složky za stejně důležité. Pro každé představení volíme nový specifický přístup, který co nejvíc vyhovuje danému tématu.

Proklínání je zároveň přehodnocením veškeré naší dosavadní snahy o naprostou syntézu a vyváženost všech divadelních složek a zároveň je krokem do neznáma. Znovu se snažíme (pro nás zcela novými prostředky) objevit, co divadlo vlastně je, jak komunikovat s diváky co nejpřímějším způsobem, jak vrhnout do prostoru tu správnou otázku? Hledáme kořeny divadla. Vztah herce a diváka bez zbytečného pozlátka a hypnotizování mocnou scénografií nebo výpravou.

V prapůvodním plánu jde o syntetické očistné drama, pokus o rituál moderní doby beze všech náboženských a ideologických zátěží.

Chceme abstrahovat z divadla jen to nezbytné a proto jsou tři herci zároveň tanečníky, zpěváky i zvukaři a osvětlovači celého představení. Důležitější než dokonalá taneční průprava se stává koncentrace, schopnost vcítit se, imaginace těla, paměť těla, cit pro správné načasování…

Snažíme se ovládnout všechny možnosti hercova těla. Barvy hlasu, intonace. Pracujeme s pamětí těla. Co tělo dělá automaticky? Jak si pamatujeme předměty, prostor? Automatický postoj v určitých situacích. Ideální práce s předměty, s váhou, těžištěm. Tanec s předměty se může proměnit v loutkoherectví. Necháváme věci mluvit…“

První ministerstvo informací bylo zřízeno za vál­ky v Anglii ve chvíli, kdy se ukázalo, že je užitečné informace zkreslovat. Všechny státy následovaly to­hoto příkladu a není už žádných informací. První ministerstvo kultury bylo ve Francii zřízeno před několika lety a bude mít a už má stejný důsledek, o který mu ostatně jde: na místo svobodné kultury dosadit falšovanou náhražku, která bude účinkovat podobně jako antibiotika — zabere celý prostor a neponechá volné jediné místečko, kde by se mohlo dařit něčemu jinému.

Jean Dubuffet: Dusivá kultura

Odevšad mi trčely trubičky: z nosu, z úst, z rukou; vypadal jsem spíš jako bytost z jiného světa než jako nemocný. Nebudu tu líčit všechny peripetie svého pobytu v nemocnici. Prostě jsem ještě v tu chvíli, kdy jsme to všichni očekávali, nezemřel….

Reinaldo Arenas: Než se setmí

Krrakk, duch velikého stromu, sedí na větvi. Vysoko na větvi sedí a spí. Tisíc let sedí na větvi a spí. Spí, jednou se však probudí, otevře oči, lekne se a spadne. Spadne, uhodí se do hlavy a zbloudí v lese. Ke svému stromu se už nevrátí. A kdyby se k němu vrátil, nepoznal by ho – našel by starý, umírající dub.

Ivan Wernisch: Proslýchá se

O skupině:

Envoi vznikl roku 1996 v Praze. Věnuje se především divadlu a hudbě, různým mezioborovým činnostem (výstavy, instalace, přednášky, dílny), ale i zhotovování autorských knih (poezie, grafika). Před diváky a médii zůstávají jednotliví členové v anonymitě, vystupují pouze jako Envoi. Kladou tak důraz na dílo samotné, nikoli na důležitost jednotlivců a kult osobnosti, který je dnes většinou upřednostňován. Umělec je zde kvůli dílu, nikoli dílo kvůli umělci. Pro svůj intenzivní výzkum principů dramatických situací si Envoi zpočátku vybírali záměrně nedivadelní místa, na kterých určitou dobu pobývali a prováděli pokusy. Ty potom vyústily v divadelní tvar (zahrnující tanec, hudbu a písně, mluvené slovo i výtvarné divadlo), který vycházel přímo z duše místa a byl uveden před diváky pouze jedenkrát. Mezi tyto divadelní události pohybujícími se na hraně mezi site specific a rituálním dramatem patřily například projekty: